Při pohledu na útesy o které se rozbíjejí vlny Atlantického oceánu se jistě nedá říci, že by tato jediná cesta vedoucí podél Atlantiku, byla jednotvárná. Ubíjející stovky kilometrů Západní Saharou od města k městu nebo alespoň od benzínky k benzínce, mě po dvou dnech přivádějí k mauritánské celnici. Celníci si mě dobře pamatují. Vždyť jsem tu před dvěma měsíci vyváděl nemožné, ale bez víza (viz reportáž v Supermotu č.6/2010) to prostě nešlo. Nyní to jde jednoduše a za chvíli mě již čeká jízda rozpálenou pouští podél trati až do Bou Lanouar. Po 240 km, přesně uprostřed trasy do hlavního města Mauritánie mám z pekla štěstí.

Přijíždím ve chvíli, kdy tu zrovna Belgičané zkoušejí elektromobil na sluneční pohon. Jsem tak svědkem světové premiéry. Zatímco oni jedou na slunce, které tu slušně pálí, já tankuji plnou (ještě, že tak, před dvěma lety jste si zde o benzínu mohli nechat tak leda zdát) a dojíždím do Nouakchottu.

Poprvé zkouším pořídit senegalské vízum až zde. Jde to, je to levnější, ale chce to se trefit do úředních dní. Což se mi nepovedlo! Pět dní v auberge Menata, tak tak dlouho jsem zde ještě nebyl. Ale taky si nikdy tak neprohlédl město. Nechyběla ani návštěva mezi rybáři. Čekání na vízum skončilo, tak hurá do Senegalu. Už ale žádná pista z Rossa podél řeky Senegal jako s padesát let starými Pionýry. Tentokrát uháním zkratkou. Pista kterou vidíte na snímku, ale bude mít brzy svou asfaltovou nástupkyni. Dobrodružství tím zde ale nekončí. Na mauritánsko-senegalské celnici si ho užijete dost a dost.

Text + foto: Jarda Šíma